Deník z pobytu v Indii v roce 2004

31. ledna v 9 hodin dopoledne se skupina 17 Čechů vydává na pouť do Indie. Na rozdíl od loňska, jsme tentokrát zvolili o 10 tisíc levnější, zato mírně dobrodružnější variantu cesty. Nejprve poletíme z Prahy do Moskvy, tam přesedneme na letadlo do Delhí a odtud pojedeme 36 hodin lehátkovým vlakem do Madrasu, a pak místním autobusem do ašrámu ke Kalkimu. Už při odbavování na Ruzyni nastává malý problém. Simča, v civilu učitelka břišních tanců, přichází o kapesní nožík s kompasem, který jí na cestu do příručního zavazadla přibalil její starostlivý přítel. Další členka naší skupiny přichází o nůžtičky na nehty, aby ji po cestě nenapadlo ohrožovat pilota. Let do Moskvy uplyne příjemně a rychle. Při odbavování na letadlo do Indie vzbudí opět největší pozornost ochranky letiště Simča, asi nemusím dodávat, kdo jí přibalil do báglu repelentní sprej proti moskytům, na kterém je nakreslený výmluvný obrázek, ze kterého je patrné, že jde o výbušninu. Po několikanásobné konzultaci mezi zřízenci dostává Simka svůj preparát nazpět a viditelně se jí uleví.

1. 2. Noční let do Delhí trval 6 hodin. Hned na letišti najímáme menší autobus a ten nás veze ještě spícím městem, jsou 3 hodiny ráno, na asi 10 km vzdálené hlavní vlakové nádraží. Tady se snažíme vyhledat nějaký čistější kout, kde bychom se mohli prozatím utábořit. Nakonec jsme úspěšní v menší hale, kde jsou pokladny sloužící k rezervaci jízdenek. Kupodivu tady nikdo neleží na zemi. V rohu místnosti jsou na zdi veliké hnědočervené skvrny, které vypadají, jakoby je zde zanechal člověk, který prodělával poslední stádium otevřené tuberkulózy a někteří z nás si uvědomili, že peníze vynaložené před cestou na vakcínu proti žloutence, nebyly zbytečné. Mirek je prozatím šéfem výpravy, jednak dobře mluví anglicky, ale hlavně měl kdysi na vysoké škole indického spolužáka, se kterým se teď po letech pokusil opět navázat kontakt. Spolužák skutečně okolo 6. hodiny dorazí, aby nám pomohl zajistit jízdenky na vlak. Lehátka pro naší početnou skupinu se podaří zajistit až na noční vlak. Vidina celodenního posedávání na nádraží není právě lákavá, navíc je poměrně chladno, v noci bylo 8 stupňů. Náš indický ochránce pro nás objednal okružní jízdu autobusem po městě. Delhí je tak rozlehlé město, že není žádný problém, strávit ve vyhlídkovém autobuse 8hodin popojížděním v hustém provozu od vládních budov k mohyle, kde byl zpopelněn Gándí, případně je možnost obhlédnout místní vojenské muzeum, či jiný památník.


Většinou ani nevylézám z autobusu a využívám možnost v teple dospat noční let. Až k večeru jsem připravená si něco prohlédnout, a tak mi přijde vhod návštěva několika chrámů. Nádherně, ve světle zapadajícího slunce, působí moderní mešita ve tvaru obrovského lotosového květu, postavená uprostřed krásného parku. Okolo 20. hodiny se vracíme na nádraží. Na peronu dělíme partu podle pohlaví, abychom vyhověli místním předpisům. U vchodu do ženské čekárny sedí stará unavená Indka. Občas přimhouří oko, když za námi některý z chlapců zajde. Trošku se podivujeme, když zjistíme, že při rozdělování lůžek se ve vlaku na pohlaví nehledí. Naše lehátka jsou hustě prostřídána indickými pasažéry – vesměs muži. Jsme unavení a tak si rychle steleme. Občas vagónem prochází prodavači a hlasitým pokřikem nabízí kávu, čaj a různé placky. Ještě se trochu štítíme ochutnat, konzumujeme své zásoby.

2. 2. Celodenní cesta vlakem na jih je pohodová. Alespoň máme možnost se mezi sebou více poznat. Jen někteří jsme se už před cestou znali. Holky z 1. kupé nás baví svým nočním dobrodružstvím. Během noci k nim přilehli nějací Indové v uniformách. Musely sebrat odvahu aby nenápadně vytlačily vetřelce z i pro jednoho poměrně úzkého lůžka. Jinak jsou ale naši spolucestující tmavé pleti velmi milí a ohleduplní. Objednali jsme si večeři a tak nám okolo 8. přinesou chlebové placky, bílý jogurt, zeleninovou polévku a rýži s omáčkou. Všechno to šíleně pálí. Celé to stojí 35 Rupií=20 našich korun. Večeře byla servírována v alobalovém nádobí, je celé mastné a tak si většina neseme stopy na oděvu. Převlíkat se nám nechce, šetříme si čisté oblečení do ašrámu. Občas mě napadne, co si asi myslí náš indický soused. Je to jakýsi mnich, dnes se byl už asi potřetí celý umýt a převléknout. My jsme už druhý den v tom samém oblečení, ale občas si vylepšujeme kádrový profil společným zpěvem manter. Večer náš soused provádí nějaký rituál. Sled modliteb a posvátných gest však náhle přeruší, aby si od potulného prodavače buráků zakoupil malý kornoutek. Některý z našich hochů to komentuje: “To víš, chutě jsou silnější… “ Druhá noc ve vlaku je opět klidná.

3. 2. Ráno v 7 jsme v Madrasu a hledáme zastávku místního autobusu, který nás převeze na centrální autobusové nádraží. Někdo nám ochotně na ulici poradí, a tak po chvíli dorazíme na asi 200 metrů vzdálenou zastávku a vyhlížíme autobus 15B. Pár jich necháme odjet, než nám dojde, že žádný prázdný ani poloprázdný nepřijede. Někteří hoši zmalomyslní a dají se do vyjednávání s místními rikšáky, kteří nám neodbytně nabízí své služby, chtějí 40 rp na osobu, autobus bude stát 4. Právě přijíždí další 15B a tak rázně velím: “Nastupujeme” a celá naše banda se dá do pohybu, rveme se dovnitř s krosnami na zádech, někteří mají ještě i několik objemných tašek v rukou a Veronika cestuje s obrovským kufrem, jako pravá dáma. Místním lidem vůbec nevadí, že zabereme půl autobusu, všichni se mile usmívají. Asi po 35 minutách dorazíme na moderní a neobvykle čisté autobusové nádraží. Na třetí pokus se úspěšně doptáme, kde stojí autobus na Varadepalam. Uvnitř si od průvodčího koupíme za 25 rp jízdenku a za 10 minut vyjíždíme. Cesta potrvá asi 2 a půl hodiny. Z okna je vidět rovinatou krajinu, občas míjíme menší plantáž banánovníků.


Sem tam se někde osaměle tyčí kokosová palma. Venku je polední vedro. V cílové vesnici nás na zastávce očekává Najdu (náš indický anděl strážný z loňska) a okamžitě pro nás zajišťuje odvoz do nově vybudované ekologické vesničky, patřící ašrámu, kde budeme ubytováni. Vesnička s malými domky s rákosovou střechou je od původního ašrámu vzdálená asi 5 km a tak je mi trochu líto, že se do vesnice na trh bude obtížné dostat. Prostředí, ve kterém je nové centrum vybudované, je nádherné. Překrásná přírodní scenérie s magickou atmosférou. V táboře již bydlí 15 Rusů a 70 Švédů. Celá švédská a většina naší skupiny se v následujících dnech zúčastníme speciálního meditačního programu. Většina z nás se rozhodla až tady na místě, protože v Indii se člověk musí rychle přizpůsobovat neustálým změnám a do poslední chvíle se neví, co se stane. Až do večeře máme volno. Ve 20 hodin dostaneme ve veliké chýši vegetariánskou večeři, tvoří ji rýže a několik zeleninových omáček. Okolo půlnoci se ukládáme ke spánku. Bydlíme v chatičkách po 4 lidech. Z venku k nám doléhá jemný cvrkot cikád.

4. 2. Budíček máme v 9 hodin, za půl hodiny máme nástup ve veliké chýši, která slouží k meditacím a motlitbám. Mladý mnich celou naší skupinu asi 80 lidí seznamuje s programem semináře. 1. den je věnován ozřejmení iluze “zlaté klece” ve které všichni žijeme. Okolo 14. hodiny máme oběd. Od 16,00 probíhá lekce na téma: Poznej své temné stránky. Okolo deváté je večeře. Volné chvíle využívám k procházkám. Radost mi činí početná smečka psů, která v ašrámu spokojeně žije, občas se nechají podrbat. Už mám otisky jejich tlapek na každém kuse svého bílého oblečení. Tady v ašrámu je doporučeno nosit bílé oblečení a místní hlína má výraznou okrovou barvu. Večerní lekce probíhá od 22. do 24. hodiny. Po půlnoci jdeme spát.


5. 2. Budíček je v 6, za půl hodiny je nástup na pravidelné ranní zpívání manter a zahajovací rituál, při kterém mnich vyjadřuje úctu před velikou fotografií Bagavana Kalkiho a jeho ženy Amy. Pak provádíme dechová cvičení a meditaci v chůzi. Namísto snídaně se podává energetický nápoj, vyrobený z luštěnin a krupice, je velmi sladký. Od 10. hod vede Ananjaji, osvícená Švédka proces pohybové očisty. S plnou pozorností procvičujeme celé tělo. Poté procházíme procesem regrese zpět do starých traumatických situací, které jsme prožili. Jsme stimulováni výraznou hudbou. Vyjadřujeme svou bolest, nenávist a vztek, vyjadřujeme to, co jsme tehdy vyjádřit nemohli, či nedokázali. Konečnou fází očisty je spontánní tanec. Když se z nás celá tato negativita uvolnila, cítíme se příjemně vyprázdnění. Jsme vyzváni, abychom dodržovali maunu – mlčení, vynechali i oční kontakt, a můžeme si zajít na opožděný oběd. Jsou 4 hodiny odpoledne. Od 17. do 21. hodin pracujeme stejným způsobem se svým strachem. Mauna pokračuje, máme večeři a pak volno.

6. 2. Ráno se scházíme v 6:30 v meditační místnosti a po pravidelných rituálech nám mnich přednáší na téma: mysl. Po krátké pauze pokračuje v programu Ananjaji – vracíme se v regresi hluboko do svého ranného dětství, tehdy se nejvíce rozhodovalo, jaký bude náš další život. Po pauze na oběd pokračujeme ve “vyprazdňování”. Procházíme porod, období prenatálního vývoje a početí. Okolo 17. hodiny se máme zúčastnit Homa = 2000 let starý ohňový rituál, který má připravit naše fyzické a psychické tělo na Dikšu = zasvěcení. Během Homa nám mnichy oslovená božstva mohou odejmout veškerou negativitu a bloky. Obřad probíhá na zahradě pod obrovskými starými stromy. Hned po jeho skončení přichází osvícený mnich Ananda Girigi a mluví k nám chystaném zítřejším zasvěcení. Říká nám, že dostaneme dar, který startuje proces osvícení. Okolo 22. hodiny jdeme řádně vyhladovělí na večeři.

7. 2. DIKŠA
Ráno se mi vůbec nedaří vstát na pravidelné meditace. Přemlouvám se ke vstávání a nakonec jsem okolo 8. hodiny na nohou. Jdu si umýt vlasy, jak nám bylo včera doporučeno. Okolo 11,00 začne zasvěcení za osobní přítomnosti Kalkiho. Ten, sedící na pódiu ve předu, předá energii svým mnichům a mniškám, a ti ji pak předají nám. Mužům předávají zasvěcení mniši, ženám mnišky. Cítím příjemně teplý pocit ve chvíli, kdy mi postupně pět mnišek pokládá své ruce na mou hlavu. Po skončení Dikši máme oběd a tříhodinové volno. Máme jen relaxovat a nemluvit. Jdu si lehnout do zahrady pod rozložitou korunu starého stromu. Cítím se jako miminko stulené v náruči táty Boha a za okamžik usínám. Probouzí mě kapky deště, které i přes bohatou korunu stromu proprší až na můj obličej. Je to poprvé, kdy v Indii vidím déšť. Místní lidé si stěžovali na již několik let trvající sucho. Teď vnímám, že celá okolní příroda jásá.

V 16 hodin jdeme všichni na meditační procházku do přírody. Hned za vesničkou začíná džungle, má ovšem jiný charakter než obecně známá jihoamerická džungle. Nejsou tu deštné pralesy. Asi po hodince pomalé chůze dorazíme k malé tůňce pod skálou, kterou zde vytváří jinak mělká říčka. Usedáme v tichosti na břeh a několik z nás neodolá, noříme nohy do příjemně teplé křišťálové vody. Toho okamžitě využívá hejno malých, úplně krotkých rybiček a zkouší nás ochutnávat. I přes zákaz mluvení se se Simčou domluvíme, že se sem zajdeme někdy vykoupat. Po návratu se od mnicha dozvídáme, že budeme provádět dechová cvičení, aby se nám ještě více zvedla energie a pak že dostaneme ještě jednu Dikšu od mnichů a mnišek, kteří jsou zde přítomni. Po Dikše, okolo 21. hodiny máme večeři a pak volno. Mauna pokračuje. Teď už je noc a nad hlavou mi svítí veliký měsíc, možná je úplněk, ale nevím to jistě. No, nejspíš to nebude jen tím měsícem, že se mi vůbec nechce spát, cítím se svěže a plná energie. Při noční procházce potkávám Marcelu z naší chatky, taky se jí nedaří usnout, a tak pochoduje okolo tábora.

8. 2. Nástup máme opět v 6,30 a po tradičním úvodu nám mnich osvětluje stavy, které můžeme po Dikše zažívat. Připravuje nás na možnosti prožívání stavů extáze, radosti, které pozvolně přejdou do trvalých stavů tiché radosti, příjemného klidu a ticha. Uvědomuji si, že přesně to prožívám už od loňské návštěvy ašrámu. Upozorňuje nás, že je v pořádku pokud dosud žádnou radost nepociťujeme, proces bude pokračovat i v následujících měsících. Energie teď mohutně proudí různými centry našeho mozku a to může spouštět různé reakce – radost, ale i smutek a negace… Mluví také o tom, že první skupiny v tomto procesu nesou a čistí zároveň i karmu svých národů. Proto jejich proces může být složitější a vyžaduje mít trochu bojovného ducha. Po dopolední pauze přichází několik mnichů a mnišek, abychom s nimi individuálně prodiskutovali své prožitky. Diskuse se protáhne až do oběda. Hned po obědě máme mít hodinu intuitivního tance. Po několika pokusech o pohyb, ale zjišťuji, že s plným žaludkem mi to nedělá dobře, tak si jdu vykonat svou lekci hygieny. Musím si vyprat oblečení, což je zde častá nutnost, protože je všude spousta prachu a hlíny. Taky si myju hlavu, beztak ji potřebuji trochu ochladit. Od včerejší Dikši ji mám pořád znatelně horkou… V podvečer provádíme pod vedením jednoho z mnichů řízenou relaxaci. Na našich švédských přátelích se začínají projevovat různé stavy. Zatímco někteří běhají jako v amoku po silnici, jiní skáčou, hlasitě se smějou, jiní se občas náhlou slabostí neudrží na nohou, někdo i hlasitě pláče pod vlivem výrazného vzedmutí kundalíni – životní energie. Naše česká skupina vše snáší pohodově. Ve 20,30 jsme posláni na večeři s tím, že se o dalším programu dozvíme později. Ani se už nedivíme, že do poslední chvíle nevíme, co nás čeká. Žijeme jen přítomnost a je to velmi příjemné.

9. 2. Dle častého doporučení mnichů, abychom poslouchali potřeby svého těla, ráno nevstanu v 6. Tělo chce spát a tak do meditační místnosti dorazím v 8,30. Ostatní právě cvičí pozdrav slunci. Pak nám mnich oznámí, že dnes máme volno až do 18. hodiny Radostně se vydám s Mílou k tůňce. Jako zázrakem jsme tady jen my dvě, tak se koupeme bez plavek. Okolní příroda působí jako ráj a koupel v léčivé vodě je zázračná. Okolo 14. hodiny se vracíme do tábora, cítíme, že porce sluníčka by nám už mohla stačit. Do večera opravdu pěkně zrudneme. Potkáváme Veroniku, která stihla za pět dní projet velký kus Indie sama – je nadšená. Dostaneme oběd a debatujeme se zbytkem skupiny. Někteří se cítí trochu nevyužití a mají chuť odjet na cesty. V podstatě se už druhý den nic významného neděje. Myslím, že jsme teď spíš jen pozorováni, jak se po proběhlém zasvěcení budeme vyvíjet. Naše trochu rebelská parta je stále při smyslech. Jen Marcela trochu infantilní, nechala se ostříhat na krátko a zpívá si neustále dětské písničky typu Polámal se mraveneček… Asi to u ní už propuká. Večer dostáváme doporučení, jak v započatém procesu vhodně pokračovat. Spát jdeme okolo půlnoci.

10. 2. V 6,30 je nástup, dorazím na osmou, můj osobní proces se asi projevuje silnou potřebou ranního spánku. I tak si ještě stihnu s ostatními prodýchat čakry. Okolo 11,00 máme oběd, protože na odpoledne je naplánovaný výlet na asi 25 km vzdálené jezero. Oběd dorazí o hodinu později a pak se zjistí, že je objednáno málo aut, tak se vše zdrží o několik hodin. Výlet se i tak vydaří. Pomocí několika rybářských bárek jsme dopraveni na písečný ostrov, kde dostáváme čerstvý kokosový ořech ke svačině. Máme zde příjemnou možnost si v klidu meditovat. Při zpáteční plavbě pozorujeme nádherně zapadajícím sluncem zbarvený obzor. Do přístavu dorazíme už potmě. V táboře dostaneme večeři a pár nezdolných “borců” o půlnoci provádí meditaci na čakry. Mně se ještě nechce spát, je krásná letní noc, tak si jdu zameditovat s nimi a pak pomalu na kutě.

11. 2. Vstávám v 8 hodin. Ortodoxní skupina právě provádí meditaci v chůzi. Já jdu prát. Dopoledne se totiž chystáme s menší skupinkou vyrazit do městečka na trh. Čeká nás asi 6 km chůze v horku. Máme štěstí a asi po půl kilometru si stopneme terénní auto a za chvíli už vstupujeme do obchůdku s textilem, nakupujeme sárí u Kalini, která si mě kupodivu pamatuje ještě z loňska. Jsme nadmíru spokojení. Dokonce i kluci jsou uchváceni místním koloritem, ale hlavně rozmanitostí a nádherou zdejších látek a nízkými cenami. Nakupujeme s vervou, každý si odnáší nejméně tři sárí. Na trhu se lačně vrháme na stánky s ovocem a sušenkami. I letošní parta rychle přivykla vrstvám prachu a špíně, která je všude. Už se neštítíme a ochutnáváme vše, co nás zaujme. Na cestu zpět si najímáme Sumo – terénní auto – a spokojení, v každé ruce alespoň po jedné tašce, se necháváme odvézt do tábora. Mírně šokovaný mnich nás jemně upozorní, že právě probíhá naše lekce s učitelem. Rebelsky odpovídáme, že víme, a odnášíme si nákupy do chatiček. Do meditační místnosti dorážíme právě ve chvíli, kdy Ananda Girigi hodnotí průběh celého meditačního kurzu. Říká, že si mniši všimli, že tato švédská skupina měla narozdíl od všech předešlých zvláštní smysl pro humor a to že je dobře, protože Božská podstata je humor. Bylo nám jasné, že velmi vážným a seriózním Švédům jsme vylepšili posudek naším švejkovským humorem.

Odpoledne jsme nechtíc způsobili menší průšvih během výletu do džungle. Odvádím naší skupinu napřed nahoru po proudu léčivé říčky, abychom se zde mohli vykoupat, než dorazí zbytek výpravy, běžně na Švédíky čekáme i hodinu. Mniši s námi teď nejsou, tak se koupeme v tůňce s křišťálovou vodou nazí. Bohužel nás sledovalo jedno švédské děvče, které nelenilo a “prásklo” nás Fredimu, který celou výpravu řídil. A tak si později musíme vyslechnout malou přednášku na téma ohrožení existence ašrámu. Až nyní nám Fredi vysvětlí, že místní úřady nemají zájem, aby sem jezdilo moc cizinců a každá záminka jim může nahrávat, aby omezili přístup do džungle, která je státní rezervací. Trochu nelogické to je, zvláště pokud vidíte, jaký nepořádek po sobě zanechávají indičtí turisté z vyšších, a tedy i bohatších kast, a to místním úřadům zjevně nevadí. Přeci jen sklopíme trochu uši a vše je za námi. Po návratu do tábora jdeme na večeři. V jídelně omdlí jeden Švédík a dvě cizinky se šíleně motají, jedna pak vybíhá ven zvracet. I v české skupině máme první nemocné. Ivka a David mají horečky, průjem a zvrací. Zítra ráno přijde do tábora lékař, protože se nemoc rychle šíří. Po večeři balíme, zítra se přesouváme do Nemamu, kde má svůj ašrám Ama – Kalkiho žena.

12. 2. Okolo 7. hodiny vyklízíme chatky a do devíti čekáme na auta, která nás odvezou na prohlídku rozestavěného chrámového komplexu. Od loňska stavba pěkně pokročila. Po exkurzi na stavbě chrámu se naše česká parta rozděluje. Čtyři lidi zůstanou až do konce pobytu v ašrámu, kde budou pracovat jako dobrovolníci při organizování zde probíhajícího festivalu. Zbytek, 13 lidí, čekáme v malém meditačním centru, kde jsme byli loni ubytovaní, na Fredim objednané taxi. Máme už čtyři nemocné. Většinou se ani neudrží na nohou a mají podivně zelenou barvu pleti. Po 4 hodinách čekání mi dojde trpělivost a jdu se na dispečink přeptat. Ukáže se, že o našem záměru jet do Nemamu nic nevědí. Rozhodnu se, že se tentokrát nenechám odbýt obvyklou větou “auto už jede”. Vyzývavě stojím u vrátnice a asi za půl hodiny přijíždí dvě terénní auta. Cesta je krásná, jedeme asi 12O km nádhernou podvečerní krajinou. Okolo 20. hodiny přijíždíme do Nemamu. Ubytujeme se ve veliké místnosti určené pro cizince. Už tady bydlí Holanďané, Švédi a Rusové, dohromady je nás asi 20. Nejvíce poutníků je tady místních – Indů. Je jich tu několik stovek a jsou moc milí. Naši nemocní se hned uloží ke spánku a my ostatní zahajujeme preventivní fernetovou kůru – lok ráno, lok večer. Později se prokáže její účinnost, od tohoto dne už nepřibývá marodů. Je večer a máme hlad. Jdeme se rozhlédnout po ašrámu, zda v ceně pobytu – platíme 50 RP na osobu denně – máme i večeři. Jsme úspěšní a konečně dostáváme jídlo. Jsem ráda, že to není obvyklá rýže. Máme něco mezi bramborovou kaší a polentou. Po jídle se ukládáme ke spánku. Všichni jsme nainstalovali moskytiéry, je tady šíleně komárů a jsou hodně hladoví.

13. 2. Ráno nás okolo 6. hodiiny budí posvátné zpěvy mnichů. Obřady probíhají v sousedním objektu, tak vše dobře slyšíme. Od 9 mniši provádí Homu, ohňový rituál na odstranění všech bloků, které by mohly bránit poutníkům přijmout v následné audienci plné požehnání od Amy, která je pro Indy zosobněním ženského Božského principu. Máme vyhrazené místo hned v první řadě za mnichy a probíhající obřad vnímáme velmi intenzivně. Okolo poledne se na vyzdobeném pódiu objevuje Ama, patřičně majestátní s rozložitou postavou. Všichni jásají a volají její jméno. Ta během asi hodinu trvající audience mnohokrát zvedá ruce k davu a vysílá energii. Postupně před ní oddaně na břicho ulehnou mladičké mnišky a Ama dotekem požehná vodu v menších zlatých nádobách, kterou poté mnišky roznáší a polívají hlavy lidem v davu. Taky se nám dostává požehnání, voda krásně voní růžovým olejem. Jsme plni vnitřních prožitků. Vzala jsem si k sobě i fotky svých blízkých, protože požehnání od Amy se nejvíce projevuje v osobní rovině. Po daršanu vyrážíme do několik kilometrů vzdáleného městečka na trh pro ovoce. Není to právě nejvhodnější doba na nákupy, přes poledne má většina obchůdků zavřeno. Ale my se chceme vrátit zpět do dalšího daršanu, který začne v 16,00. Uprostřed městečka se rozkládá 1200 let starý chrám zasvěcený Šivovi, který má uvnitř komplexu vodní nádrž sloužící k posvátné očistě. Ochotně se nás ujímá místní domorodec a provádí nás chrámem. Dokáže pojmenovat každou sochu ve chrámu. Nakonec si za své služby řekne o 10 Rp. Vracíme se zpět, někteří místním autobusem, někteří si vyzkouší rikšu. Odpolední daršan je kratší, ani Homa se nepálí. Ama dává své požehnání z pódia několika desítkám přítomných věřících. Ani vodou se tentokrát nepolévá. Po daršanu zkouším volat do Pondichery na pláž, kde jsme byli ubytováni loni. Letos je bohužel příjemný camp beznadějně obsazený. Volím tedy druhou, neprozkoumanou variantu – pojedeme do Mahabalipuram, nádherného sochařského městečka s několik kilometrů dlouhou písečnou pláží. V turistickém průvodci se dočtu, že lepší než v hotelu ve městě je ubytovat se přímo v řemeslnické vesničce u pláže, kde někteří místní pronajímají levně své domky. Objednáme Sumo, aby nás zítra hned po skončení ranního požehnání odvezlo do Mahabalipuram. Čtyři lidi z naší skupiny se rozhodnou zůstat ještě jeden den a přijet za námi později.

14. 2. Ráno balíme. Účastníme se ranní Homy, dnes jí provádí mladé mnišky. Pak přijímáme požehnání od Amy. Okolo 14. hodiny se přesouváme s bagáží k bráně. Jen co řidič z objednaného auta zahlédne naše zavazadla, začne dělat potíže, že nás všechny nepobere. Nakonec ho 1500 Rp přesvědčí, a on má příležitost poznat českou skladnost. Asi dvě hodiny jedeme do 75 km vzdálené sochařské vesnice. Zastavíme uprostřed, a já s Jirkou vylézáme ven, abychom sehnali ubytování. Ihned se nás ujímá jeden Ind, který dokonce ví, že v Čechách je Praha. Vede nás do jednoho domu, kde nám paní ukáže volný pokoj i s koupelnou. Na pořádek si tu moc nepotrpí, ale za 120 Rp je to slušné. Potřebujeme však ubytování pro všech 13 lidí. Náš průvodce nás odvádí do sousedního bloku domů. Procházíme přes dvorek, kde matka vybírá své asi 12leté dceři vši, ani se nevzruší naší návštěvou, a pokračuje dál. K našemu milému překvapení nakonec přicházíme na romantický dvoreček s bujnou vegetací, všude je tu vzorný pořádek. Paní domácí je milá asi 60letá vdova. K bydlení má volné asi tři pokojíky v podlouhlé budově s rákosovou střechou na dvorečku. Zítra se uvolní další dva pokoje. Celá parta se nastěhujeme okamžitě, i když to znamená, že někteří stráví dnešní noc pod hvězdami. Cena ubytování je skvělá, vychází 30 Rp na osobu denně. Uprostřed dvorku je pumpa, z té bereme vodu na mytí i na spláchnutí toalety. Koupelna je zděná ohrádka se dvířky, kde se políváme vodou z kýble. Jakmile se nastěhujeme, vyrážíme na pláž, užít si oceánu ještě před západem slunce. U naší domácí jsme si objednali večeři. Mama, tak jí říkáme, nám upekla čapatí – placky, a uvařila rýži a sabží – míchanou zeleninu… Libujeme si, protože se to chuťově nedá srovnat s ašrámovou stravou. Po jídle dostaneme bílý čaj a kafe. Máma nás pobízí do jídla, až jsme docela přejedení. Za tu hostinu si řekne 30 Rp. Začínáme si tu připadat jako na prázdninách u babičky. Spí se nám krásně, ale bez moskytiéry by to nešlo.

15. 2. Budíme se okolo sedmé a po čaji vyrážíme na pláž. Oceán je tady čistý, široko daleko nikdo. Poskakujeme ve vlnách a opalujeme se. Vpoledne někteří odcházejí do města, my ostatní volíme na našem dvorečku pod palmami útočiště před horkem. Máma nám ukazuje, jak se vážou pánské kalhoty z jednoho kusu látky. Moc se u toho nasmějeme. Okolo 14. hodiny mi přichází SMSka od zbytku skupiny, že právě vyjíždějí z Nemamu. Naše domácí už pro ně nemá místo, tak zkusíme sehnat něco u sousedů. Asi v 16,00 přiváží náš včerejší řidič zbytek party – všichni působí, že jsou dost mimo. Až na Ivu, která si už své odmarodila a teď se cítí lépe, ostatní tři jsou nemocní. Naštěstí jsem pro ně zajistila ubytování slušné úrovně v poschoďovém domku s koupelnou na chodbě. Tak se vypotácejí z auta a jdou si hned lehnout. Ivka jde s námi do města, trochu nakupujeme, ochutnáváme místní speciality a já s Jirkou skočíme na Internet zkontrolovat poštu. Večer nás čeká máma s večeří – zase dobrota. Do noci sedíme na dvorku a vzájemně si ukazujeme úlovky z trhu. Někteří jsme ve městě potkali několik Švédů, kteří sem přijeli relaxovat po ukončeném meditačním kursu.

16. 2. Ráno okolo šesté jdou Alice se Simčou k oceánu cvičit Pozdrav Slunci. Kolem 7,30 se probouzíme my ostatní, všichni si dáme na dvorku čaj a kafe a jdeme na pláž. Přes polední horka se schováváme doma u mámy, odpoledne jdeme na nákupy do města. K večeru si jdeme prohlédnout skalní chrámy nad vesničkou, po 18. hodině se tady už nevybírá vstupné. Náš indický přítel, který nám pomohl najít ubytování, se k nám každý den hlásí a teď nás provádí po chrámovém komplexu. Ke každému reliéfu zná příslušnou legendu. Stádo opic, které celý komplex obývají, zjistí, že máme bonbóny. Nějaké si vyžebrají, dokonce si je umějí vybalit z papírku. Místní lidé nás hlídají a jakmile některý ze samců začne být agresivní, zaženou ho hlasitým křikem. Sledujeme zapadající Slunce a za půl hodiny je všude úplná tma. Vracíme se domů.

17. 2. Vstáváme okolo 6,30 a v deseti lidech odjíždíme autobusem do Pondicherry. Cesta trvá dvě hodiny a máme na výběr: buď se díváme z okénka, ale šíleně to fouká (není tam sklo), nebo si zatáhneme roletu a spíme. V Pondi nejprve odvádím skupinu na pláž ve městě, kde je místní korzo. Pak dostáváme u chrámu požehnání od živé slonice. Stavíme se na trhu pro koření a odjíždíme si zameditovat do Aurovile. Všichni jsme zasaženi energií, která je uvnitř Matrimandiru – speciální kulaté budovy. Večer se vracíme zpět. Do Mahabalipuram přijíždíme rozespalí okolo jedenácté.

18. 2. Odpočinkový den. Dopoledne na pláži, přes den se potloukáme na našem dvorečku, k večeři si dáme ve městě naše oblíbené vegetariánské nudle, nebo Porotu – placky, které se namáčí do omáček.

19. 2. Jedu se čtyřmi vyléčenými marody do Pondi a absolvujeme stejnou prohlídku města a meditaci v Matrimandiru. Ve 20,00 vyrážíme autobusem na 110 km vzdálenou posvátnou horu Arunačálu, kam část naší skupiny odjela již ráno. S jedním přestupem se okolo půlnoci dostáváme do města Tiruvannamalai, rikšou se necháváme odvést k ašrámu Ramana Maharišiho. U brány nám však vrátný oznámí, že už nás dovnitř nepustí, protože je od 23 hodin “closed”. Nejprve se chystáme ustlat si přímo u brány, třeba se mu nás zželí a pustí nás dovnitř. To se sice nestane, ale dá nám tip, ať zkusíme další ašrám přes ulici. Bloudíme potemnělou ulicí, až napravo uvidíme větší bílou budovu. Podaří se nám otevřít vrátka na dvůr, nikde nikdo. Jen z okna v přízemí slyšíme hlasité chrápání. Na nic nečekáme a jako myšky se potichu na dvorečku ukládáme ke spánku. Před rozedněním slyšíme: “hallo, hallo,” když se vyklubu ze spacáku, spatřím usměvavou Indku, která nás laskavě pobízí, abychom si šli lehnout dovnitř. Přesuneme se a ještě asi hodinu spíme.

20. 2. Vstáváme v 7 a máme záměr vydat se na vrchol Arunačály, kde má údajně žít svatý muž – Bába už 15 let bez jídla, žije jen z prány. Stezka na vrchol má údajně trvat 60 minut, nakonec jsou to poctivé čtyři hodiny – ještě že to předem nevíme. Cestička k vrcholu začíná už v zahradě Ramany Maharishiho ašramu, hned u vrátek se nás ujímá Ind a až po několika stech metrech pochopíme, že nás chce provázet až nahoru. Ochotně nám ukazuje jednotlivá místa, kde Ramana sedával a meditoval. Pak se najednou sehne a naškube trs trávy, strká mi ho pod nos se slovy: “Lemon grass.” Skutečně, ta tráva, která tady všude roste, je k nám dováženou vzácnou bylinou, ze které se vaří čaj. Natrháme si trochu s sebou, bude pěkné pohostit kamarády doma čajem z citrónové trávy z této posvátné hory. Cestou míjíme mnicha, který jde k asi kilometr vzdálenému domečku, kde často pobýval Ramana a kde zemřela jeho matka. Nádherné malé stavení přilepené ke skále, hned vedle domku teče pramen léčivé vody, kterou si nabíráme do lahví. Sluníčko žhne, výstup je prudký a velmi náročný, pomalu nám docházejí síly. Míla P. výrazně zrudla a zaostává za skupinou. Náš průvodce má naštěstí pevný záměr si své peníze zasloužit za každou cenu, a tak nás motivuje k cestě dál. Občas nás pobízí, ať pijeme, někdy mi bez varování nadzvedne klobouk a polije mi hlavu léčivou vodou. Míla s Irenkou jsou po prodělané nemoci ještě oslabené, ale náš průvodce je stále mírně pohání “Go, go!” a tak lezeme dál. Poslední hodinu nás několikrát popohání prohlášením: “Už jen dvacet minut a jsme nahoře!” ale když to opakuje po třetí, nevěříme mu. Zespodu se ta hora nejeví tak vysoká. Pak najednou staneme na vrcholu – ani tomu nemůžeme uvěřit. V malém přístřeší, kde žije Bába, právě probíhá rituál – tady objevujeme Aleše a Alici z druhé skupiny. Bohužel jsme dorazili pozdě, daršan u Báby právě končí. Okolo pobíhá asi šest mladých Indů oblečených v oranžovém. Přimluví se za nás u Báby a ten nám vzkáže, ať zůstaneme na daršan, který nám udělí ve 13 hodin. Rády souhlasíme – na vrcholku je nádherně, celou špičku hory tvoří plošina asi 30 x 50 m, je celá černá, mastná a nádherně voní přepuštěným máslem (Gí). Oddaní nám vysvětlují, že při nějakém svátku v prosinci celou plošinu polévají Gí a pak zapálí. Náš průvodce se pohotově sehne pro “kolomaz” a se slovy požehnání ji každé z nás mázne na čelo. Tady z vrcholu je nádherný rozhled do kraje. Úpatí hory z poloviny obepíná velmi rušné město. Pro poutníky je hned pod vrcholem ke skále přilepený přístřešek, kde můžeme ve stínu spočinout. Pospáváme a meditujeme, vůbec nepociťujeme hlad, i když jsme od včerejška nic nesnědly. Oddaní se o nás vzorně starají, ukážou nám i skálu, která zde slouží jako toaleta – vše je tu jednoduché a prosté. V jednu se přesouváme do vedlejšího přístěnku, kde dostaneme požehnání. Sedíme na hliněných schodech a nejprve za neustálého pobízení popíjíme čaj z kokosových skořápek. Protože se nic nesmí vylít, každý dostává alespoň tři dávky a k našemu překvapení musíme vypít ještě tři mističky léčivé vody, ve které plavou nějaké bylinky a u dna se usazuje podivný kal. Ten je prý léčivý. Ostatní oddaní se také musí snažit vypít co nejvíc, a tak se činí, až hlasitě krkají. Potom obcházíme dokola místu, kde za poodhrnutým závěsem Bába sedí. Vždy před ním poklekneme a hlasitě zvoláme: “A já daršan (zbytek neumím zopakovat)”, což v tamilštině znamená: “Bůh ve mně Tě žádá o daršan, Bábo.” Ani po požehnání se nám nechce dolů. Náš ranní průvodce se dávno odporoučel (řekl si o 500 Rp, což jsme mu nedaly, dostal 300 – i to je dost, ale opravdu nám hodně pomohl). S kopce dolů nás provází hoši oddaní, darují nám fotografii Báby, vyptáváme se jich, zda Bába skutečně nic nejí. Říkají, že ráno vypije šálek mléka a odpoledne šálek čaje, nic jiného nepřijímá, nespí, jen medituje. Na hoře s ním trvale pobývá jeden pomocník, který se o něj stará, vaří čaje a asistuje při daršanech. Dole pod horou se s námi chlapci loučí. Jemně naznačí, že jim můžeme dát dotaci, tak jim přispějeme. Právě se stmívá, naplněné radostí a energií vůbec necítíme hlad, tak dnes už nic nepojíme. V ašramu, kde máme uložené batohy, se trochu opláchneme a vyrážíme na autobus zpět. Jedeme do Pondi, kde můžeme přespat u majitele Indického butiku, který si mě pamatoval z loňska. O půlnoci mu volám z autobusového nádraží, přijíždí za deset minut a poskytne nám přístřeší ve svém domku.

21. 2. Přespíme pohodlně a ráno nám náš hostitel udělá snídani. Sám žil léta v USA a v Evropě, tak máme toast, chleba, burákové máslo, džem a čaj. Pak nás okolo desáté odveze na autobusové nádraží, vracíme se do Mahabalipuram, těšíme se na pláž. Na dvorku u mámy si nadšeně povídáme s ostatními, všichni jsou unešeni energií, kterou jsme na Arunačále pocítili. Pomalu ale začínáme být předaršanovaní, tak chceme strávit zbytek pobytu už jen u oceánu. Odpoledne jdeme plavat, večer si dáváme ve městě čerstvou šťávu z cukrové třtiny.

22. 2. Dopoledne koupání, odpoledne odpočinek ve stínu a nákupy na malou oslavu mých zítřejších narozenin. S Jirkou jsme vymysleli originální nápoj: Základ, který tvoří šťáva z cukrové třtiny s limetkou, se doplní trochou moravské slivovice, již si přivezla Alice místo desinfekce.

23. 2. Poslední ranní koupání. Odpoledne nastupujeme cestu zpět domů. Okolo 16 hod nasedáme na autobus do Madrasu, všichni máme co dělat, abychom unesli naše narvané batohy, přestože jsme vše nepotřebné nechali naší indické mámě. Večer se na vlakovém nádraží opět spojí celá česká skupina a nastoupí do nočního expresu.

24. 2. Celou noc, i zítřejší den a noc pojedeme do Dillí. Máme lehátka, naštěstí ve dvou sousedních kupé a máme si stále co vyprávět. Přes den je ve vlaku šílené vedro, i když se na stropě točí tři ventilátory na plný výkon. Pojídáme různé smažené placičky a hrudky a já se Simčou si tím na dalších pět dní přivodíme silný průjem.

25. 2. V sedm ráno přijíždíme do Dillí. Mirkův Indický spolužák pro nás objednal pokoj v hotelu nedaleko nádraží, kde si můžeme odpočinout před nočním letem. Ještě naposledy vyrážíme do ulic pojíst místní speciality a nakoupit poslední dárečky na trhu. Před půlnocí nás čtyři taxíky odvážejí na letiště.

26. 2. Po příjemném letu s přestupem v Moskvě se hodně opálení, trošku špinaví a šťastní ocitáme zase v Praze.

Protože se moje láska k Indii tímto pobytem ještě prohloubila, určitě se tam chci zase vrátit, takže nevím, kolik pokračování deníků ještě vznikne…
 
 
zpět na deníky z cest